Výroky z románu Cudzinec
Človek v prahu jeho vlastnej podstaty. Z tohto diela vnímam príslovie za dobrotu, na žobrotu. Keď chcete byť ten typ, ktorý nikomu neuškodí, uškodí iba sebe. Hovorí sa, že karma je zdarma. V tomto prípade to je celkom inak. Pomôžeš priateľom a oni sa na teba vykašlú, keď ich potrebuješ. Ako sa hovorí v núdzi spoznáš priateľa. Tento román opisuje človeka a jeho existencionálnu podstatu bytia samotného. Dej sa odohráva v Alžírsku.
- Když jde člověk pomalu, lehko užene úpal. Ale když pospíchá a jde rychle zpotí se a v kostole potom dostane zimnici.
Potom jak o překot mi s vášnivým zaujetím sděloval, že on v Boha věří, že podle jeho přesvědčení toho nikdo nemá na svědomí tolik, aby mu Bůh neodpustil, že se ale napřed musí člověk dlouho kát, až má jako dítě duši prázdnou a ochotnou všechno přijímat. s. 60
 |
| Albert Camus |
- Dále tu bylo spaní. První dobu jsem spal v noci špatně a ve dne vůbec ne. Postupne se to v noci zlepšovalo a dařilo se mi spát i ve dne. Nepřeháním, že poslední měsíce jsem dokonce spal šestnáct až osmnáct hodin denně. Zbývalo tak šest hodin, abych je protloukl jídlem, tělesnou potrebou, vzpomínáním a příběhem o Čechoslovákovi. s. 68-69.
 |
| Existencia života |
- A Céleste, jako by by v koncích se svým rozumem i dobrou vůlí, se otočil ke mně. Připadalo mi, že se mu oči třpytí a ústa třesou. Jako by se mě chtěl zeptat, co ještě může udělat. Já zůstal němý a bez hnutí ale prvně v životě jsem měl chuť políbit mužského. s.80
- "Ano," volal hromovým hlasem, "já toho člověka viním, že matku pohřbíval se srdcem zlončince." Tento výrok podle všeho na publikum silně zabral. Obhájce pokrčil rameny a setřel z čela pot. Ale i na něm bylo vidět, že zakolísal, a já poznal, že to se mnou dobře nestojí. s. 83
- A nelze říci, že jednal, aniž si uvědomil, co činí." Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. s. 85.
- A teď teprv si vyčítám, že jsem nikdy nevěnoval dost pozornosti popisům poprav. Tyto otázky by měly každého zajímat. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě jako všichni lidé jsem i já kdysi četl zprávy v novinách. Jenomže určite existují také odborná pojednání a po těch jsem nikdy nepátral. s. 92
- Je to odbytá záležitost, osvědčený recept, jednomyslná dohoda, a nelze ani pomyslet, že se od ní ustoupilo. Jestliže sekera výjimečně selže, začne se znova. Odsouzenec si tedy musí přát, aby stroj neměl poruchu, a to právě je na tom mrzuté. Podle mého názoru to byla závada. A v jistém smyslu jsem měl pravdu. s. 94-95
- A ještě dvě věci mi celou dobu neustále ležely v hlavě: svítání a milost. Samozřejmě jsem se snažil umoudřit, zkoušel jsem nemyslet na to. Natáhl jsem se, oči upřel k obloze, nutil jsem se myslet jen na ni (matku). s. 95-96.
- Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. To se rozumí, mám jen tohle. Ale tu jistotou držím stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi dali za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmlsný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovali roky o nic skutočnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. s.103
 |
| Jean Paul Sartre |
I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si ji vzal Masson, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já. s. 103- Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil proč si na sklonku života našla "snoubence", jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. s. 104
- Ještě aby se všechno dovŕšilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti. s. 104.
Komentáre
Zverejnenie komentára